Obsah

Historie Kravař

Poprvé byly Kravaře písemně doloženy v roce 1224. Obec Kouty, dnes městská část Kravař, se poprvé zmiňuje roku 1238 a třetí městská část, Dvořisko, až ve 2. polovině 18. století.

Mezi lety 1224 a 1263 obdrželi kravařské panství členové slavného rodu Benešoviců (původem z Benešova u Prahy), kteří se označovali ve svém šlechtickém přídomku jako "páni z Kravař". Tento rod patřil od 13. do 15. století k nejbohatším na Moravě, vlastnil také například Helfštýn, Fulnek, Starý Jičín, Plumlov a Strážnici. Z jejich erbu mají Kravaře odvozen svůj městský znak - zavinutou střelu. Benešovičtí si zde ve 2. polovině 13. stol. vystavěli tvrz. Jejím posledním majitelem z tohoto mocného šlechtického rodu se stal Petr Strážnický z Kravař, který byl roku 1420 donucen v důsledku svého husitského přesvědčení rodové sídlo prodat.

Za dalšího významného vlastníka kravařského panství můžeme považovat polského šlechtice a lékaře Michala Sendivoje ze Skorska, který jej obdržel za třicetileté války v roce 1630, a to díky úzkým kontaktům s císařským dvorem, na kterém působil za vlády Rudolfa II. jako alchymista. Sendivojova dcera Veronika se po otcově smrti roku 1636 provdala za Jakuba svobodného pána Eichendorffa, a právě s rodem Eichendorffů začala další důležitá etapa kravařského panství. V letech 1721 - 28 si totiž Jan Rudolf Eichendorff nechal svůj zámek (na místě bývalé tvrze) přestavět v duchu vrcholného baroka v hildebrandtském stylu (autor díla pocházel pravděpodobně z okruhu významných vídeňských architektů), a v této podobě jej můžeme obdivovat dodnes, i přes ničivý požár, který zámek postihl roku 1937. Rod Eichendorffů vlastnil kravařské sídlo do roku 1782, kdy jej pro značné dluhy prodal. Poté se zde rychle střídali nepříliš významní majitelé.

V roce 1742 prohrála rakouská císařovna Marie Terezie válku o Slezsko, a tudíž i o Kravaře a Kouty, které byly spolu s celým Hlučínskem postoupeny Prusku. Dvořisko, které leží už "za vodou" (Hlučín-sko má přirozenou historickou hranici v řece Opavě), zůstalo Rakousku. Zpět k tehdejšímu Českoslo-vensku bylo území Hlučínska připojeno až roku 1920. Po dobu nacistické okupace se stalo opět sou-částí německé říše.
Milníkem v novodobých kravařských dějinách je rok 1960, kdy se po připojení sousedních obcí Kouty a Dvořisko staly Kravaře městem. Od roku 2003 pak vykonává jako obec s rozšířenou působností správu devíti obcí - Bolatic, Chuchelné, Kobeřic, Kravař, Rohova, Strahovic, Sudic, Štěpánkovic a Třebomi.


Augustin Kaluža (1776-1836)

Psal se též Kaluza a jeho jménem je pojmenována i jedna z ulic v Kravařích - Koutech. Narodil se v Koutech dne 28. 8. 1776 v rodině obchodníka s dobytkem. Jak později sám vzpomíná, do svých devíti let hovořil jen moravsky. Německy se naučil teprve na základní škole v Hrabyni a později se zdokonaloval na gymnáziu v Hlubčicích. V letech 1792 - 98 studoval teologii ve Vratislavi a poté vyučoval a vychovával mnoho let děti v rodině hraběte Sedlnitzkého. V roce 1811 byl jmenován profesorem přírodopisu na katolickém gymnáziu ve Vratislavi a zde působil až do roku 1818.

Jako gymnaziální profesor a přírodovědec se aktivně účastnil vědeckého života. Byl členem společnosti pro vlasteneckou kulturu. V roce 1818, znechucen pedagogickou prací na gymnáziu, která mu nepomohla zajistit potřebné prostředky k vědecké práci, se rozhodl na přímluvu rodiny Sedlnitzkých přijmout místo faráře v jejich vesnici Nassiedel v glubčickém okrese. Povinnosti faráře byly zcela novým druhem činnosti, které se věnoval s pro něj typickým nasazením. Vykonával práci kněžskou, ale také zveleboval zemědělský majetek farnosti a pečlivě studoval právní předpisy, závazné v jeho nové profesi.

Největší Kalužova vášeň - přírodní vědy - se asi v této době dostala na vedlejší kolej. Nemáme totiž žádné zprávy o tom, že zde v této činnosti pokračoval. Přestože Augustin Kaluža přesídlil do glubčického okresu nezapomněl na své rodiště na Ratibořsku. Poslední velkou službu prokázal Hlučínsku v roce 1826 při nucené dražbě své rodné vesnice Kouty. V době dražby se mu podařilo vykoupit pro vesnici ohrožený statek a byl obyvatelům nápomocný při snahách o získání úvěrů. Díky jeho energickému jednání se zachoval v Koutech selský stav, což se nepodařilo v nedalekých Kravařích, kde prakticky přestal existovat.

Kaluža zemřel v noci z 3. na 4. prosince 1836 pravděpodobně na nákazu cholery, která vypukla v okolí na podzim toho roku.

V paměti lidí si zajistil trvalou památku nejen jako obětavý kněz, ale také svou dobročinností. Ze své pozůstalosti nechal zřídit dvě stipendia ve výši 1 000 tolarů pro gymnázium v Glubčicích. Tato stipendia byla odrazem Kalužova humanismu a patriotismu. Vyhradil si právo, aby tyto prostředky byly přiděleny pouze "pilným, dobře vychovaným, leč chudým gymnazistům". Příbuzní a mladíci z Kout měli přednost před jinými pouze tehdy, jestliže měli "výše uvedené klady". Kromě toho testátor zřídil stipendium pro studenty katolické teologie ve Vratislavi a uhradil poplatek za jedno lůžko v nemocnici milosrdných bratří v Prudniku.

Augustin Kaluža miloval přírodu a byl jejím velkým znalcem. Napsal několik stěžejních prací o slezské fauně a mineralogii a patří k jedněm ze zakladatelů moderních evropských přírodních věd. Zvláště velkou pozornost věnoval slezským ptákům, minerálům, rybám a plžům. Během svého působení na vratislavském gymnáziu rozšířil rovněž tamní herbářové sbírky i sbírku zoologickou a mineralogickou. Prováděl též barometrická měření.

 

Tiskem vydal pět větších přírodopisných děl:
  • Ornithologia Silesia oder Kurzer Leitfaden zum Gebrauche beim Unterricht die schlesischen Vögel. Breslau 1814
  • Kurze Beschreibung der schlesischen Säugethiere. Breslau 1815
  • Uebersicht der Mineralien Schlesiens und Glatz nebst ihren Fundorten und vielen neuen Höhenmesungen auf 4 Karten dargestellt. Breslau 1818
  • Systematische Beschreibung der Schlesischen Amphybien und Fische. Breslau 1815.