Obsah

Historie Kravař

Poprvé byly Kravaře písemně doloženy v roce 1224. Obec Kouty, dnes městská část Kravař, se poprvé zmiňuje roku 1238 a třetí městská část, Dvořisko, až ve 2. polovině 18. století.

Mezi lety 1224 a 1263 obdrželi kravařské panství členové slavného rodu Benešoviců (původem z Benešova u Prahy), kteří se označovali ve svém šlechtickém přídomku jako "páni z Kravař". Tento rod patřil od 13. do 15. století k nejbohatším na Moravě, vlastnil také například Helfštýn, Fulnek, Starý Jičín, Plumlov a Strážnici. Z jejich erbu mají Kravaře odvozen svůj městský znak - zavinutou střelu. Benešovičtí si zde ve 2. polovině 13. stol. vystavěli tvrz. Jejím posledním majitelem z tohoto mocného šlechtického rodu se stal Petr Strážnický z Kravař, který byl roku 1420 donucen v důsledku svého husitského přesvědčení rodové sídlo prodat.

Za dalšího významného vlastníka kravařského panství můžeme považovat polského šlechtice a lékaře Michala Sendivoje ze Skorska, který jej obdržel za třicetileté války v roce 1630, a to díky úzkým kontaktům s císařským dvorem, na kterém působil za vlády Rudolfa II. jako alchymista. Sendivojova dcera Veronika se po otcově smrti roku 1636 provdala za Jakuba svobodného pána Eichendorffa, a právě s rodem Eichendorffů začala další důležitá etapa kravařského panství. V letech 1721 - 28 si totiž Jan Rudolf Eichendorff nechal svůj zámek (na místě bývalé tvrze) přestavět v duchu vrcholného baroka v hildebrandtském stylu (autor díla pocházel pravděpodobně z okruhu významných vídeňských architektů), a v této podobě jej můžeme obdivovat dodnes, i přes ničivý požár, který zámek postihl roku 1937. Rod Eichendorffů vlastnil kravařské sídlo do roku 1782, kdy jej pro značné dluhy prodal. Poté se zde rychle střídali nepříliš významní majitelé.

V roce 1742 prohrála rakouská císařovna Marie Terezie válku o Slezsko, a tudíž i o Kravaře a Kouty, které byly spolu s celým Hlučínskem postoupeny Prusku. Dvořisko, které leží už "za vodou" (Hlučín-sko má přirozenou historickou hranici v řece Opavě), zůstalo Rakousku. Zpět k tehdejšímu Českoslo-vensku bylo území Hlučínska připojeno až roku 1920. Po dobu nacistické okupace se stalo opět sou-částí německé říše.
Milníkem v novodobých kravařských dějinách je rok 1960, kdy se po připojení sousedních obcí Kouty a Dvořisko staly Kravaře městem. Od roku 2003 pak vykonává jako obec s rozšířenou působností správu devíti obcí - Bolatic, Chuchelné, Kobeřic, Kravař, Rohova, Strahovic, Sudic, Štěpánkovic a Třebomi.


Joseph von Eichendorff (1788-1857)

Vztah tohoto německého básníka ke Kravařím je již nepřímý, přesto si zaslouží naši připomínku. Narodil se v Lubovicích nedaleko Ratiboře 10. 3. 1788 jako druhorozený syn Adolfa von Eichendorff, posledního majitele Kravař z tohoto rodu. Jeho bratr Rudolf, narozený v roce 1767 na panském letohradě, který stával na místě dnešního Dvořiska, po sobě zanechal zajímavě psaný životopis, dochovaný bohužel jen z části, v němž popisuje život v Kravařích.

Josephovi se dostalo velmi pečlivého vzdělání a jelikož měl umělecké sklony, již v deseti letech napsal tragédii z římských dějin. Po studiích ve Vratislavi a Halle se v mládí často zdržoval na rodných statcích u Ratiboře a též navštěvoval Šilheřovice. Naučil se velmi dobře polsky a při styku s místními usedlíky sbíral lidovou tvořivost, kterou přetvářel i do svých literárních děl. Hlásil se k tzv. "heidelberské" - mladší romantické škole, která soustředila zájem na poklady německé lidové kultury a povýšila je na inspi-rační základ vlastní tvorby.

Mnohá díla J. von Eichendorff však věkem upadla v zapomnění a dnešní čtenář se vrací jen k několika desítkám lyrických básní a k novele "Ze života darmošlapa" (Aus dem Leben eines Traugenichts, 1826). Tato úsměvná novela má pro německého čtenáře tentýž význam jako naše Babička Boženy Němcové.

Joseph von Eichendorff zemřel v Nyse 26. 11. 1857 a pamětní deska v Sedlici u Příbora připomíná jeho tamní časté letní pobyty.