Ludmila Hořká

Ludmila Hořká (1892-1966)

Je málo spisovatelů svého rodného kraje, kteří se mohou pochlubit takovým bezprostředním pochopením čtenáře, takovým sepětím se svým rodným krajem, jako Ludmila Hořká. Hlučínsko a hořký život v něm, to jsou dva prvotní a ničím nepřerušené prameny a zdroje jejího vypravěčského umění.

Celý život autorky je sám o sobě příběhem k vyprávění, ale příběhem bohužel málo radostným. Narodila se 26. dubna 1892 na Dvořisku u Kravař. Vyrůstala v prosté venkovské rodině na rakousko - pruském pomezí bez možnosti získat vytoužené a potřebné vzdělání. Základem jejího rozhledu byla četba české lidové tvorby a nemnoho návštěv německé školy v Kravařích a české školy na Štítině.

Po sňatku provází život L. Hořké samé starosti, spjaté s neustálým bojem s nedostatkem v době hospodářské krize. Její muž - zedník je bez zaměstnání. Postupně na svět přicházejících jedenáct dětí hladoví. Hořké umírá sedmnáctiletý syn a matka nemá ani za co syna pohřbít. Navzdory krutým stínům vlastního života však nerezignuje. Naopak její činorodá životní aktivita ji přivádí k národopisu Hlučínska. Zaznamenává lidové písně a poezii. Cítí jej i jako sílu proti německému životu. Hořká obléká hlučínský kroj, zpívá a tančí, stává se duší založeného souboru a s ním jezdí, propaguje a získává přátele pro svůj kraj. Za svůj postoj je perzekuována, ale neumdlévá. Po válce, kdy byl kraj zničen a chalupy téměř pobořeny, získává svými písněmi, uměním a vystoupeními po celé vlasti pomoc pro lidi i knihy pro školy a rozdává lidem naději.

První autorské pokusy jsou spojeny s ohlasovou tvorbou. Psala písně, jež se skoro nedaly odlišit od písní lidových. Písně spolu s pověstmi a s pohádkami sbírala od mládí. Uplatňovala se jako členka národopisného souboru, ale vedle toho se pokoušela i o vlastní poezii. Současně se Hořká začíná více projevovat jako vypravěčka. Nejdříve publikuje zápisy pověstí, ale brzy přejde k příběhům, lidským osudům podávaným ve vyprávění lidí.

Celou rozmanitou tvorbu L. Hořké 20. a 30. let spojuje autorčin vztah k rodnému kraji, potřeba evokovat svět svého dětství. Po nástupu fašismu se Hořká dává do práce nad knihou nazvanou Doma. Dokončuje ji v r. 1943 a ukládá do ní své vzpomínky na nejšťastnější období svého života. První díl knihy zaplňuje svět dětství, autorka se v něm vrací ke svým pohádkám, pověstem a písním, dětskýma očima vnímavě pozoruje lidi kolem sebe a obojí se jí prolíná. Druhý díl knihy Doma zachycuje autorčino loučení s mládím, svět pohádek i dětství ustoupil do pozadí a více se prosazuje život rázovitých venkovský lidí. Kronika se uzavírá rokem 1914, autorčina svatba připadá na osudný den vyhlášení první světové války. A tato symbolika se stane jakýmsi předurčením vstupu války do příběhů hrdinů jejich knih už nastálo.
Druhou prozaickou knihou Ludmily Hořké je Řeka - jakési volné pokračování děje knihy první. Zatímco však kronika Doma měla autobiografický ráz, Řeka je vyprávěním o osudech lidí, v němž je skutečný život prostoupen světem pohádek. Tuto řadu doplňuje Dolina. Autorka v ní popisuje své životní osudy v době druhé světové války. Dolina je nejvíce prostoupena hořkostí životního pocitu, byla ovlivněna i bohatou autorčinou publicistickou činností, vytvářenou v období 30. let.

Trilogie kronik představuje jednu linii v díle Ludmily Hořké. Ta druhá začíná v padesátých letech a představuje kvalitativní proměnu autorčina vývoje - namísto zachycení epizod vznikají díla s typizační epickou šíří. Základním námětem tvorby se nyní stává postavení člověka v těžkých letech války. Autorka si všímá především toho, jak se lidé vyrovnávají s tragickými změnami ve společnosti. A nejde zdaleka jen o jednotlivce, autorka se vědomě soustřeďuje na zobrazení osudu celého Hlučínska v osudech jeho obyvatel. Novelistická forma poskytla Hořké nový, širší prostor pro zobrazení dějového konfliktu - zápasu matky, či zápasu otce o svou rodinu. Vrchol v této řadě nepochybně představuje novela Bejatka.

V posledních letech života rozvíjí Ludmila Hořká novelistickou řadu o další výrazné typy. Kniha Hanysové představuje několik novel, jejichž hrdiny jsou tentokráte muži. Příběhu Bejatky se podobá životní osud Hanyse Bejamina, hrdiny stejnomenné novely. Dílo Ludmily Hořké se uzavírá novelou Bílé punčochy. Hlavní hrdina novely Max zde vypravuje svůj příběh a rozvíjí obraz válečného strádání. V Maxově vyprávění ožívají pohnuté události, pojené s nástupem fašismu na Hlučínsku. Dráha Maxova osudu odhaluje tragičnost tohoto kraje. Bývalý voják Max v ní symbolizuje boj se zradou svého ideálu. Pocítí, že nemůže žít s "bílými punčochami" a proto odchází k Rusům.

Ludmila Hořká zůstala spojena se svým rodným krajem i v okamžiku smrti. Zemřela ve svém rodišti 4. října 1966. Hlučínsko, jehož problémy a vývoj zobrazila v české literatuře nejpřesvědčivěji, žije dnes novým životem, rozvíjí se v nových souvislostech. Cesta k nim vedla složitými zákrutami a trnitými stezkami. Ludmila Hořká byla jednou z těch, kteří se svým životem a dílem podíleli na jejich vyšlapání.